Parser.cz

Byl jsem v poslednim rocniku gymnazia Lerchova v Brne. Jeste nez nez zacali demonstrace tak jsem mel pocit, ze se neco ve spolecnosti musi stat nebo ze tady nevydrzim.

V tretim rocniku jsem na chmelove brigade zacal intenzivne planovat emigraci s kamaradem Radkem. Premysleli jsme o Americe, ale rikali jsme si, ze americani se vzdy do vseho politicky serou, ze to asi neni nejlepsi zeme kde zit. Tak jsme myslenky presunuli na Australii. Detailne jsme delali plany. Bavilo nas to. Premysleli jsme kde vezmeme penize na cestu. Radek mel obrovskou sbirku auticek Matchbox. A rekl, ze ji klidne proda a nasi cestu takto zafinancuje. To jsem tehdy fakt ocenoval. Zive si pamatuji jak delame plany v ubytovne na te brigade. Pritom se divame z okna, kde policajti zastavili nejakeho cizince (myslim, ze rakusaka) v aute. A pak mu dukladne probirali cele auto. Tohle bylo docela normalni scena. Komunisti byli podezrivavi a chteli vedet jestli nahodou cizinec nejede rozvracet nas komunisticky rezim (treba nejakymi letaky, apod). Po brigade z intenzivniho planovani emigrace seslo. Jen tak mimochodem z Radka se stal soudce a hned po revoluci se zamiloval do investovani do nemovitosti. V tomto byl hodne predemnou, protoze ja jsem tu jeho fascinaci investovani do nemovitosti tehdy vubec nesdilel.

Na podzim jeste pred listopadem jsem se spoluzakem Ivanem chodili po centru Brna a lepili tajne na vylohy nalepky “Pustte Cibulku”.  Ja jsem poradne nevedel kdo Cibulka je. Vedel jsem, ze je to nejaky disident.  Ivan byl v tomto vzdy o dost dal. Vedel kdo je kdo a co delat. Mel i vymyslene techniky jak ty nalepky lepit. Treba se tak lezerne zadami oprete o vylohu, jakoze na nekoho cekate. A pritom to rukou nalepite. Pak odejdete pryc. Tohle bylo presne neco od ceho nas rodice strasne zrazovali. Neudelej nejakou kravinu. Nerekni neco proti rezimu. Zkazis si zivot. Nebudes moct studovat. Nedostanes se na vysokou. Nebudes moc delat praci co budes chtit delat.

Moji rodice meli velky strach. Kdyz zacali na namesti Svobody demonstrace tak jsem kazdy den chodil. Nevim presne kolikrat to bylo, ale mam pocit, ze to trvalo min. tyden. Ze zacatku jen par desitek lidi. Pak par stovek. Kazdy den se cetlo kdo se pripojil. Zacalo to studenty. Pak se pripojili treba zamestnanci nejake fabriky. Nebo nejakeho oboru. Takze jsme vzdy tleskali a jasali, ze nas je vice. Moji rodice byli na nervy, ze si zkazime zivot. Ze nam policajti daji po hube. Ze nas zavrou. Jednou jsem po demonstraci prisel domu a muj otec, ktery me par hodin predem nadaval at nikam nechodim, rekl, ze tam byl taky. Mel jsem radost, ze nas je cim dal vice.