Dcera přijde domů a básní o svém novém objevu. Když to udělá potřetí, tak už si dokonce zapamatujete jeho jméno. Za týden se zkusíte předvést a spustíte: „Tak co Karel?“ Jenže vás spraží odpověď: „Cože, Karel? To je minulost, teď mám přece Alberta!“ Oukej, to bylo rychlý, ale pro příště si pamatujeme Alberta. Celkem rychle je ale jasné, že jména vůbec nemají smysl a stačí si jen někam zapisovat aktuální stav formou IN/OUT.
Jenže pak přijde další fáze a máte tu čest se s nimi setkat. Všechny iluze jdou stranou a jste seznámeni s novým objevem Robertem. Největší láskou přece! Jenže Robert je idiot. Kdybyste ho potkali venku, tak si raději překontrolujete peněženku. Po podání ruky hledáte výmluvu jak se vzdálit do koupelny vydesinfikovat si ruce. Jenže pak vám to dojde – on si s vaší dcerou asi jen nepodává ruce.
Po pár týdnech už je ale zase z nejlepšího Roberta jen blbec, který vaši drahou nechal kvůli Kikině z obchodky a už ho nemáme rádi. Pohroma zažehnána a opravujeme si záznam ve stavovém notýsku.
Jenže po Robertovi přichází Adam a vy s láskou vzpomínáte na Roberta. Je to marný. Dcera má slabost pro sociálně nezajištěné idioty bez budoucnosti. A navíc si s ním dělá plány. Jasně, jste spolu týden a ještě jsi neměla vztah delší jak dva měsíce, ale klidně si dělejte plány na příští léto. Mně je sice jasné, že nestihnu ani spotřebovat svoji zubní pastu na citlivé dásně, ale samozřejmě rezervujeme letenku i pro Adama na naši rodinnou dovolenou.
