Poslední dva týdny jsem praktciky každý den mezi kočárky. Koukám slečnám a paním (existuje na ně nějaké souhrnné taktní množné číslo?) pod ruce, dovysvětliluji jak nový systém funguje, co dělají špatně a hlavně kde je prostor pro zlepšení systému, aby se nezdržovaly na zbytečnostech. Je to vcelku vtipná práce. Když si to představíte, tak v podstatě nedělám nic. Aspoň to tak zvenčí vypadá – jenom koukám a občas něco pronesu. Ono je za tím samozřejmě mnohem víc, ale když přijde někdo nový, tak je trochu zmatený, co tam vlastně dělám. Asi nejvíc mě pobavil místní údržbář, který byl naprosto neseznámen a považoval mě za výpomoc. Viděl, že vypadám nevyužitě a tak mě poslal ven zamést parkoviště. Odpověděl jsem mu, že to by bylo asi nejdraší zametání ve střední Evropě a nechal jsem to na něm.
Přesto jsem se ale „pravé“ práci nevyhnul. Když přijede náklaďák PPL a drobné slečny mají naložit třeba stovku třicetikilových beden s kočárky, tak se na to samozřejmě nemůžu jen dívat. Stejně tak, když jsem je donutil změnit řazení věcí ve skladu, nevyhnul jsem se tomu, že jsem s přerovnáním také musel pomoct :)
Vtipně na mě také reagovaly maminky v obchodě. Představte si situaci, kdy podivně vyhlížející pán chodí po obchodě, prohlíží si naprosto nesouvisející zboží a pořád se rozhlíží. Maminky si pak začaly děti držet blíže u sebe. Asi bych se měl oholit.
Musím se ale říct, že by mě asi práce skladníka bavila. Teda ne obyčejného skladníka, ale práce právě tady. Přecijen ve firmě o asi 15ti slečnách, kde se celý den řeší kočárky, hračky, plyšáčci, dudlíčky, lahvičky (ano, už z toho šišlám) se člověk rozhodně nenudí. Hlavně mě ale láká ten klasický zaměstnanecký poměr. Člověk pracuje od rána do odpoledne a jde domů. Doma hodí nohy nahoru nebo si dělá co chce. V podnikání je to jiné – sice přijdu také domů, ale buď uvažuju, co mě ještě do rána čeká za průs**** a nebo co musím udělat další den, na konci kvartálu, připravit na vánoce, …
